Jdi na obsah Jdi na menu
 


výcvik

Kdy začít s výcvikem? To je Nerudovská otázka. Musíme si uvědomit že pes je predátor, šelma, která kořist loví vrozeně ve smečce. K tomu má od přírody dány do vínku vlohy, které je třeba výchovou rozvíjet od nejútlejšího věku, jinak začínají postupně vyhasínat. Je to podobně, jako se schopností dítěte naučit se mluvit jen poslechem od rodilého mluvčího. Tuto schopnost má dítě tak do čtyř let, ve věku od sedmi let se tato schopnost již prakticky vytratí.

 Nenechejte si proto namluvit, že váš pes potřebuje od půl roku cvičit nejprve základní poslušnost za piškoty a pak teprve můžeme u něj začít s výcvikem. Funguje to právě naopak: vzdělávejte svého psa v dovednostech od nejútlejšího věku hrou, imitací dovedností, které jsou pro dané plemeno charakteristické a získáte snadno jako vedlejší produkt tohoto systému výchovy poslušného psa. Zejména pak PŘIVOLÁNÍ ! ! !

Pes dokáže porozumět až dvěma stům slovům. Toho využíváme při výcviku, kdy psa na slovní povel učíme provádět některé úkony, které mu nejsou vrozeny (sedni, lehni, zůstaň …) a pak také na povel vykonávat práci, založenou na jeho vrozených dovednostech.

 Dovednosti psa si můžeme rozdělit na dovednosti naučené, získané pouze výcvikem (klidně lze použít i slovo drilováním) a na dovednosti vrozené.

 Mezi naučené dovednosti patří veškeré povely základní poslušnosti na vodítku, dále pak povely pro ovládání psa ve vzdálenosti od psovoda a další. Každý z nás jistě chápe, že pes se nenarodí s tím, že sám od sebe umí povely sedni, lehni, vstaň.

Naopak vrozené dovednosti psa neučíme, ani je nelze psa naučit, jen je při výchově využíváme, výchovou rozvíjíme, usměrňujeme, formujeme, zdokonalujeme. Pozor, vrozené dovednosti s věkem vyhasínají, nejlépe je začít je posilovat vhodnou formou hned u štěněte v jeho co nejútlejším věku.

Při výcviku (zde spíše posilování a formování žádoucích vrozených dovedností) se naopak člověk musí přizpůsobit tomu, co je psu dáno do vínku při narození, je to člověk, kdo se musí dobře naučit, co pes dělá vrozeně a tomto vědomostním základě pak vystavět metodiku a systém celého výcviku, jehož cílem je zdokonalené vrozených vlastností psa.

Naučit psa dovednostem, které mu nejsou vrozeny, anebo nacvičovat naučené dovednosti izolovaně od vrozených dovedností, bývá často nesnadné.

 Také poslušnost, kdy pes bude reagovat na naše povely „Sedni“, „Lehni“, „Zůstaň“, „Ne“, „Fuj“, tu u něj musíme nacvičit. jak bylo uvedeno výše, můžeme nácvik provádět izolovaně, nebo jej můžeme spojit s výukou formou hry na plnění úkolů, které pro psa připravujeme (hledání, přinášení, ...). Druhá varianta je nenásilná, pes přitom ani nezjistí, že je cvičen a že je u něj drilována základní poslušnost.

 Zde se budeme zabývat základní poslušností a ovladatelností u psovoda.
 Veškeré cviky základní poslušnosti v době, kdy se je pes učí, provádíme zásadně na vodítku. Začínáme s nácvikem ve známém prostředí bez rušivých vlivů – nejlépe doma na chodbě, nebo v místnosti. Na vodítku zásadně proto, že pes, upoutaný na vodítko si tohoto pouta ke svému psovodivi je dobře vědom a dále pak můžeme provedení cviku na psovi bez nějakého zvláštního úsilí vynutit, třeba jen pomocí tahu vodítkem.

 Pozor! Dbejte na to, aby pes po vydání povelu neodbíhal z výuky. Pes se velmi rychle tomuto vyhýbavému chování naučí a pokud mu to dovolíme, tak v se v průběhu výuky zvedne a odchází. Tím nám dává najevo, jak jej to nebaví, svůj názor na naši výuku, vyjadřuje svou nechuť k práci a neochotu se podřizovat stereotypnímu drilu. Zkušený cvičitel ví, že v tomto okamžiku nastává výcvik. Když pes musí cvik dokončit i v momentě, kdy je již unaven, znechucen, prostě se mu nechce, ale přesto musí, tam se „láme chleba“ a tam prosazujete svou autoritu. I my musíme pracovat, také se nám nechce, také máme spoustu starostí, ale v práci to nikoho nezajímá, nikdo také za nás nic neudělá a výplata není zadarmo.

 K tomu dobře poslouží vodítko, ke kterému je pes při výuce upoutaný. Vodítko buď držíme volně v ruce, nebo druhá možnost, zejména u psa, který rád prchá z vyučování, je máme položené na zemi a pevně přišlápnuté. Pes vidí, že vodítko v ruce nemáme, myslí si, že může odejít a pokud tak učiní, vodítku se napne a pes se o ně prudce zarazí. Z výchovného hlediska je to někdy účinnější a efektivnější, než prosté trhnutí vodítkem, protože to pes dokáže odhadnout, kdežto délku přišlápnutého vodítka nezná a tak jeho zaražení o přišlápnuté vodítko je pro něj malé překvapko. Je to oplátka za to, že z výuky se prchat nesmí. 

                                                                    <= zpět

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář